Polednice
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo.
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!
Mlč, hle husar a kočárek —
hrej si — tu máš kohouta!“ —
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.
A zas do hrozného křiku —
„I bodejž tě sršeň sám — !
Že na tebe, nezvedníku,
polednici zavolám!
Pojď si proň, ty polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!“
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas — vichřice podoba!
„Dej sem dítě!“ — „Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšníci!“
Div že smrt ji neovane,
ejhle tuť — polednici!
Ke stolu se plíží tiše
polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.
A vinouc je, zpět pohlíží —
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž — a již je v zápětí.
Již vztahuje po něm ruku —
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“ —
klesá smyslů zbavena.
Tu slyš: jedna — druhá — třetí —
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí —
táta vchází do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté;
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě — zalknuté.
— Karel Jaromír Erben